Skromný kousek nenápadné něhy

Hit festivalu Sundance čerpá kouzlo z písní Glena Hansarda a Markéty Irglová

(filmová recenze)

Kdo neviděl Once na festivalech, může od čtvrtka poznat v kinech, proč se o tak levném, nenápadném filmu tolik mluví, zvlášť když jeho příběh zní až banálně jednoduše. Irský kluk, který hraje na dublinské ulici, potká českou holku, která tam prodává růže. Oba nejsou bohatí, oba mají zlomené srdce, oba žijí s ovdovělým rodičem. A oba jsou muzikanti. Poznávají se, nahrávají spolu CD, ovlivňují se. Nic víc se zdánlivě nestane, klíčící láska se nevykřikuje ani neboří životy, naopak dodává sílu čelit předchozím závazkům.


Přesto je Once plný citu, i když v něm žádné dramatické dialogy neuslyšíte. Once je totiž svým způsobem muzikál. Obyčejný příběh se střídá s písněmi Glena Hansarda a Markéty Irglové a v nich se obnažuje duše. V písních si oba dovolí být otevření, zranitelní a melodramatičtí. Kdyby tam songy nebyly, film by působil jenom jako domácí video natočené přáteli pro přátele. Jenže ony tam jsou, zahrané na živo a v celé délce. Jak každý, kdo Hansarda někdy viděl hrát, ví, leader kapely The Frames dokáže s jedinou kytarou předvést mocné představení. Irglová jeho energii svým hláskem dodává něhu a jejich písně v sobě kouzelně spojují energii a melancholii, bolest a krásu. Hlavně ony vyvolávají tu smutně šťastnou atmosféru, která dokáže dojmout. Režisér hlavně na začátku spoléhá na sílu písní příliš, režijně je podpoří až později. Jakmile je ale jeho režie víc vidět a nepřipomíná reportáž, pak film září svým plným kouzlem. Další zdroj šarmu Once napájí jeho přirozenost a upřímnost. Ostatně snímek natočil bývalý člen Frames a dlouholetý Hansardův kamarád John Carney, který příběh složil z Hansardových i vlastních zážitků. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale ti neprofesionální, tedy Hansard a Irglová, obývají své party velmi přirozeně. Tuhle autenticitu si Carney nicméně kazí tím, že si od svých hvězd nenechal opravit svůj zkreslený obraz postkomunistické Evropy a postavu Markéty napsal a vystrojil podle vzpomínek na jednu svou rumunskou přítelkyni. Portrét Češky jako chudé imigrantky se špatným módním vkusem pak může domácí publikum iritovat a aspoň zpočátku komplikovat jeho
vztah k této postavě. Což je drahocenná ztráta času, protože do blízkosti oněch dvou bezejmenných hrdinů vstupujeme jenom na chvíli, stejně jako oni dva jenom na chvíli vstupují do života toho druhého.

 

Zdroj: Jičínský deník
Datum vydání: 23.10.2007
Rubrika / pořad: Show
Strana / zpráva: 15
Autor: Iva Přivřelová