Ke stažení
Slavnostní premiéra na festivalu Music on Film – Film on Music (MOFFOM) v pražské Lucerně dne 20. 10. 2007
Koncert Glena Hansarda a Markéty Irglové v rámci festivalu MOFFOM 20. 10. 2007, kino Lucerna
Slovo režiséra
O tomto projektu jsme se poprvé začali bavit v roce 2005 na koncertě Frames v Dublinu. Jako filmař, který se pohybuje i v oblasti hudby, jsem vždycky chtěl natočit snímek, který by nespadal do škatulky muzikál (v tom klasickém slova smyslu), ale přesto by pomocí písní vyprávěl moderní a velice jednoduchý milostný příběh.
Zvažoval jsem (a brzy zavrhl) hodně způsobů, jak k tomu autorsky přistoupit, ale připadaly mi příliš ambiciózní. Chtěl jsem najít jednoduché zasazení a příběh, jenž by mohl využít písní způsobem, který je přijatelný pro současné publikum. Nakonec jsem se rozhodl pro příběh muzikanta, který se potuluje ulicemi Dublinu – člověka, který nemá nic a tudíž nemá ani co ztratit. Vymyslel jsem jednoduchý milostný příběh, který si v zásadě vystačí se dvěma postavami, a požádal Glena Hansarda (hlavní zpěvák The Frames) o napsání několika písní, které se pak vyvíjely společně s příběhem. Během několika následujících měsíců jsme si s Glenem vyměňovali nápady – já jsem mu poslal kus dějové linie, on mně písničku a tak pořád dokola. Těžili jsme navzájem ze svých nápadů a nakonec z toho vzešlo deset původních písní a 60stránkový scénář.
Mým záměrem bylo natočit originální film, takové vizuální album, jehož základem by byla realistická, moderní love story. Ocitáme se ve světě, ve kterém vydá tříminutová písnička za deset stránek dialogů, ve kterém postavy komunikují spíše písněmi než mluvením nebo tím, že by se ocitaly v dramatických situacích. To samozřejmě neznamená, že by film neměl tradiční tříaktovou strukturu, ale ta je méně obligátní než v běžných filmech – a samotné písně jsou klíčem k jejímu rozkrytí.
ONCE; Irsko – 2006; Summit Ent.
„Film Once mi dal inspiraci na celý rok dopředu“ Steven Spielberg, USA Today
Kamera: Tim Fleming
Hrají: Markéta Irglová, Glen Hansard, Bill Hodnett, Darren Healy
On je pouliční muzikant a občas si přivydělává v dílně svého otce. Jeho snem je živit se hudbou, ale to se mu vůbec nedaří. Ona je výborná pianistka z Čech, která odešla do Irska kvůli obživě a prodává na ulici růže. Ti dva se samozřejmě potkají a zjistí, že jejich společná hudba má takovou sílu, že se jim podaří získat nejen peníze na pronájem studia, kde natočí společnou desku, ale také přízeň a obdiv všech, kteří se na jejím vzniku podílejí. Oba dva si velmi záhy uvědomí, že takového člověka, jakým je ten druhý, se jim podaří v životě potkat jen jednou. Jeho nově nabytá svoboda a její minulé závazky však oba postaví před rozhodnutí, co jsou pro sebe schopní obětovat a jestli vůbec mají možnost zůstat spolu.
Film vznikl s neuvěřitelně nízkým rozpočtem přímo v ulících Dublinu, v autentických inetriérech a s neherci. Letos v lednu pak získal diváckou cenu na jednom z nejprestiženějších světových filmových festivalů v americkém Sundance. Následovalo uvedení do amerických kin, kde se film stal nečekaným hitem. Důvodů je hned několik. Originální a výborná hudba. Silný příběh. Vynikající a autentické herecké výkony. S hudbou Glena Hansarda se čeští diváci mohli setkat nesčetněkrát, poněvadž tento hudebník v Čechách často koncertoval se svou skupinou The Frames a některé jeho písně se objevily ve filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Markéta Irglová s Hansardem spolupracuje a žije již několik let. Jejich hudba je melancholická a zároveň razantně energická.
Film Once vznikl jako malý, jednoduchý film, ale již dnes je jasné, že se jedná o jeden z nejúspěšnějších projektů s českou účastí za posledních několik let. Především pro Markétu Irglovou pak znamená průlom na mezinárodní filmové i hudební scéně. Glen Hansard přitom potvrzuje pozici nejzajímavějšího irského hudebníka od vzniku kapely U2.
Film Once sice vypráví jednoduchý příběh o lásce a porozumnění mezi dvěma mladými lidmi, na druhou stranu však přináší i přesný pohled na české komunity v zahraničí a vypovídá o době, kdy se k úspěchu může dopracovat každý. Možná jen jednou za život a možná jen na chvíli, ale za to svobodně.
Distribuční premiéra proběhne v kině Lucerna dne 20.10.2007 od 17:30 za účasti Markéty Irglové a Glena Hansarda. Oba hlavní protagonisté poté zahrají také v Lucerně od 21:00 jak písně z filmu, tak z jejich společného projektu Swell Season. Na projekci je standardní festivalové vstupné. Vstupenka na koncert je k dispozici za 500 Kč. Více informací na www.moffom.org
Once je inspirující příběh o dvou spřízněných duších, které se potkají v rušných ulicích Dublinu. Jednou z nich je pouliční muzikant, který postrádá dostatek sebedůvěry k tomu, aby hrál své vlastní písně. Druhou je mladá matka, která se snaží usadit v novém, neznámém městě. Zatímco se jejich životy proplétají, oba v sobě navzájem objevují skryté talenty a snaží se postrčit k tomu, aby uskutečnili to, o čem dosud jen snili.
Snímek scénáristy a režiséra Johna Carneyho (Klub sebevrahů, Bachelors Walk) odkazuje na klasické staré muzikály, ale zároveň je zasazen do bohémského světa dvou mladých lidí žijících v Dublinu, kteří se snaží najít svou životní cestu. Tento svět Carney důvěrně zná ze svého mládí, kdy se snažil uplatnit jako hudebník.
Na začátku 90. let, dříve než se začal věnovat naplno filmové kariéře, hrál Carney na basovou kytaru v dublinské skupině The Frames. I díky tomu chápe a dokáže docenit, jakou mohou mít písně sílu. První debaty o tomto projektu se ostatně uskutečnily v roce 2005 právě na koncertu Frames. „Jako filmař s hudebním pozadím jsem chtěl natočit něco, co by se nespoléhalo na 90stránkový scénář, ale bylo to naopak hodně organické a obsahovalo to hodně písniček. To byl původní startovní bod,“ vysvětluje režisér.
Při vymýšlení konceptu, z nějž se film zrodil, hledal „něco, co by se dalo vyjádřit deseti stránkami dialogů nebo scénáře. Vždycky mi připadalo, že písnička dlouhá dvě a půl nebo tři minuty může být stejně silná jako celodenní konverzace, třeba s nějakou mladou slečnou. Můžete mluvit a mluvit a mluvit…“
Carney nicméně nechtěl, aby bylo Once klasickým písničkovým a tanečním muzikálem, v němž postavy na konci scén přecházejí do veršů. Vzpomíná, že vypilovávání jednotlivých postav se stalo součástí jeho ranní rutiny. „Začalo to tím, že jsem každé ráno posedával venku, jedl snídani, pil kafe, hulil cigarety, hrál při tom na kytaru a dlouhé měsíce přemýšlel, jak natočit nějaký malý film, ve kterém by všechny tyhle písničky mohly být,“ vysvětluje režisér. „S příběhem pouličního hudebníka jsem přišel především proto, že jsem chtěl mít postavy ze světa hudby. Nechtěl jsem, aby pouze zpívaly, ale aby to byli doopravdy hudebníci a zpěváci. A aby tím pádem bylo přirozenější, že občas jedna z nich řekne druhé: ‚Napsal jsem ti písničku a chtěl bych, aby sis ji poslechla.‘ Zpěv by pro ně byl přirozenou součástí života. Takže jsem přišel s myšlenkou natočit film o pouličním muzikantovi a pianistce, ze které se v pozdější fázi stala imigrantka.“ Hudba ve filmu by nefungovala, pokud by nebyla součástí toho, kým jeho postavy jsou.
Příběh se odehrává v Carneyho rodném Dublinu. Role písničkáře a kytaristy se ujal zpěvák Glen Hansard a přistěhovaleckou pianistku ztvárnila česká hudebnice Markéta Irglová. Přestože byl Carney v 90. letech členem The Frames a Hansard mu už od začátku skládal k filmu hudbu, původně o něm ani o Irglové jako o představitelích hlavních rolí neuvažoval.
„Myslel jsem si na jednoho irského herce, který umí zpívat, ale nefungovalo to s ním. A pak jsem si začal čím dál tím víc uvědomovat, že si často nahrávám Glena, ptám se ho na jeho písně a dávám mu stránky scénáře. On pak na jejich základě napsal nějakou píseň nebo jsem naopak napsal já pár scén podle písně, kterou dal on mně. Došlo mi, že pro tuhle roli je ideální právě on, protože to byly jeho písně, tudíž je uměl prodat daleko lépe než kdokoliv jiný.“
Hansard měl již předešlé herecké zkušenosti – zahrál si roli Outspana ve filmu Alana Parkera Commitments. Pro Carneyho však nebyly předchozí role tím nejpodstatnějším: „Glen má nějaké herecké zkušenosti, ale mně přišlo důležitější jeho přirozené charisma: je velice uvolněný, netlačí na pilu,“ říká režisér. „A skvělé je to, že není herec z povolání, takže mu svým způsobem nezáleží na výsledku. Při práci s profesionálními herci máte někdy pocit, že jim jen pomáháte dát dohromady jejich promo kazetu. Profesionální herec se může jen zřídka zapojit do produkce takovým způsobem jako neherec, což je pochopitelné. Rád pracuji s neherci, protože do toho dají všechno. Je pravděpodobné, že je to jejich první i poslední film, takže se vám vydají napospas.“
Pro Markétu Irglovou, jíž bylo v té době pouhých 17, byla představa herectví úplně cizí, přestože o projektu věděla a byla jím nadšena. „Slyšela jsem o něm od Glena, protože pro něj měl psát hudbu,“ vzpomíná. „Viděla jsem pár Johnových filmů a připadaly mi velice fajn. Líbil se mi i ten námět. A pak mi jednou v noci zavolal Glen a zeptal se mě, jestli bych si v tom nechtěla zahrát. Myslela jsem, že si dělá srandu. Ale on to myslel vážně a řekl mi, že John přemýšlí o mé herecké účasti a chtěl by, abych přišla na konkurs.“
„Připadalo mi to opravdu šílené, protože jsem nikdy předtím nehrála. Ale jelikož jsem tak mladá, tak jsem pro každou špatnost,“ směje se. „Nebrala jsem to nijak vážně. Říkala jsem si: ‚No jasně, prostě ti jen řeknou, že by tě chtěli, ale nakonec tě neobsadí a vezmou někoho jiného.‘ Zkrátka jsem do toho nevkládala příliš mnoho nadějí, ale ta představa byla velmi vzrušující. Částečně proto, že ten film měla doprovázet Glenova hudba a já ji mám moc ráda. Tak jsem na ten konkurs šla, zahrála jsem Johnovi pár skladeb na piáno, přečetla pár dialogů ze scénáře a bylo to.“
V této fázi Carney pociťoval se složením týmu velkou spokojenost. Kromě Glena a Markéty jej tvořili lidé, kteří byli jeho přáteli a měl v jejich schopnosti velkou důvěru.
„Byli to všechno lidé, které jsem znal a důvěřoval jsem jim,“ vysvětluje režisér. „Všichni chápali, že to má být nekonvenční film. Takže když jsem se do toho s nimi mohl pustit, říkal jsem si: ‚Bomba!‘ Bylo to, jako kdyby mi bylo zase 16 a blbnul jsem s kamerou, pár přáteli a několika písničkami. A myslím si, že lidé, kteří viděli film, na to reagovali velmi příznivě, protože poznali, že se jim nikdo nesnaží nic vnutit. A o to jde.“
Natáčení filmu se někdy stává soubojem tvůrců s produkční společností, ale v případě Once byla Carneyho zkušenost zcela opačná. „Samson Films znám už dlouhá léta,“ vysvětluje režisér. „Takže když jsem přemýšlel o tom, jak tenhle film produkovat, a když už jsem byl rozhodnutý obejít se bez velkého herce v hlavní roli – vlastně bez jakéhokoliv herce – zašel jsem za lidmi ze Samson, řekl jim, že mám nápad na film, ke kterému už víceméně existuje scénář i písničky, a zeptal se jich, jestli by do toho chtěli jít. A oni chtěli.“
„Měli jsme skvělé vztahy – já, producentka Martina Niland a vedoucí výroby David Collins. Navíc jsme byli docela uvolnění, protože to nestálo moc peněz a každý se na tu krátkou dobu, po kterou film vznikal, zapojil a dělal všechno pro to, aby to fungovalo. Samson byla ideální volba, protože David Collins je v takové životní fázi, kdy nikomu nepotřebuje dokazovat, že je producent – chce jen natáčet to, co chce. Tenhle film jej oslovil a skutečnost, že znovu spolupracujeme – už jsme spolu před lety něco natočili a kromě toho byl vedoucím výroby u Bachelors Walk – naznačuje, že máme dobré vztahy. Chci pracovat s producenty, kterým nemusím všechno vysvětlovat.“
„Byl to skutečně návrat k základům filmařiny. Byl to ten druh práce, který mě vždycky přitahoval nejvíc a díky němuž jsem se také pro tenhle projekt nadchnula už při prvních rozhovorech s Johnem. Snažili jsme se co nejvíce vyhnout papírování a úředním záležitostem a soustředit se na to, co je na obrazovce. A myslím si, že při sledování filmu je to znát,“ říká Martina Niland.
Film se odehrává převážně v ulicích Dublinu, tamějších obchodech a nepříliš luxusních příbytcích titulních postav. Ani jeden z nich nebydlí ve svém bytě – on se po smrti matky znovu nastěhoval ke svému otci a ona žije se svou neanglicky mluvící matkou a svým malým dítětem. Jejich světy se díky společné lásce k hudbě začnou čím dál tím více prolínat.
Obě postavy sváže umělecké pouto a nakonec se do sebe zamilují. Přestože není ani jeden z hlavních představitelů herec, podařilo se Hansardovi i Irglové ztvárnit své role s pozoruhodnou přirozeností a vřelostí. „Mají dobré vztahy, což docela pomohlo,“ říká Carney. „Líbí se mi, když se herci znají. Přinejmenším mě to naučilo, že je mám dát před natáčením dohromady, aby se skamarádili. Tohle bylo fajn i na Bachelors Walk – když se seriál dostal do třetí sezóny, byli ti chlapi už skvělí kámoši. A pak jim to šlo samo – nebyla tam ta fáze ‚nacházení‘, která provázela natáčení první série.“
Markéta Irglová svým hereckým výkonem všechny velmi příjemně překvapila. „Neměla s tím vůbec žádný problém, dokonale do té role vklouzla a opravdu to trefila,“ pochvaluje si Hansard.
Celý film vznikl v průběhu pouhých několika týdnů. „Bylo to superrychlé,“ podotýká Hansard a zdůrazňuje, že by hudební kariéru nikdy nevyměnil za hereckou. „Trochu jsem si k tomu rannímu vstávání a celodenní práci přičichl už u Commitments, ale nepamatuji si, že bych byl tehdy po každém dni tak vyčerpaný,“ vzpomíná.
„Vstávali jsme každé ráno v šest hodin a pracovali celý den, což z vás vysaje veškerou energii. Hrát ve skupině je mnohem jednodušší. Vstáváte v poledne, jdete na letiště, nasednete do letadla, letíte do jiné země, v pět nebo v šest máte zvukovou zkoušku, v osm se pustí lidi, v devět začne koncert. Je to pohoda. Pracujete jenom večer. Ale při natáčení jsme byli totálně vyfluslí, člověk se potácel domů jako tělo bez duše. Až do následujícího rána jste byli hotoví. Bylo to hodně intenzivní,“ vzpomíná Hansard.
Podobné zkušenosti má i Markéta Irglová, která přiznává, že v ní natáčení vzbuzovalo smíšené pocity, „protože to bylo velmi vyčerpávající. Pokud jste se vzbudili a měli jste nějaké potíže v osobním životě, museli jste na ně zapomenout a být dokonale připraveni na scény, které se měly natáčet, abyste byli přesvědčiví. Být hercem znamená být dobrým lhářem. Musíte všechny přesvědčit, že cítíte to, co ve filmu máte cítit, což je velmi těžké a vyžaduje to dokonalé ovládání emocí. Některé dny byly opravdu tvrdé… takové věci při práci na hudbě nezažíváme.“
Ve výsledku však tuto zkušenost považuje za naplňující. „Moc se mi líbilo být součástí týmu. Byla to velmi kompaktní záležitost. John, Glen a já jsme byli jeho středem a okolo nás byla spousta dalších lidí, kteří se věnovali svým rolím. Ráda jsem se všemi spolupracovala, poznávala je a podívala se na hotový film. A měla jsem z něj ten příjemný pocit, že se nám povedlo vytvořit něco dobrého, kus kvalitního umění.“
Písně jsou pochopitelně jedním ze stěžejních prvků filmu. To, že se Glen Hansard a Markéta Irglová nakonec zhostili dvou titulních rolí, přidalo další vrstvu nejen jejich postavám, ale také písním, které k filmu společně nahráli.
John Carney popisuje Hansarda jako „dobrého autora textů, protože jeho písničky nejsou nikdy konkrétní. Jsou spíše o výjevech a obrazech a nápadech, o popisech okamžiků. Jsou docela vágní, v tom nejlepším slova smyslu. A také jsou otevřené různým interpretacím – jako básně, které vám jeden den připadají nesmyslné a pak navštívíte nějaké místo nebo něco zažijete a najednou je ten význam zcela jasný. Kreslí těmi písněmi takové malé obrázky. Podle některých z nich jsem napsal scénu nebo upravil některou z postav.“
„Pak docházelo i na opačné situace, kdy jsem Glena požádal, aby napsal nějakou písničku – ne přímo na míru, ale řekl jsem mu o té scéně pár věcí a on z nich vycházel. Spoustu z těch písní, které mi přinesl, napsal už předtím. Nevznikly přímo pro film. Stejně tak nebyl film vystavěn okolo několika písniček. Film a písně se setkávají někde uprostřed, a tento koncept se mi líbí.“
Carneymu se na tomto projektu líbilo také to, že mu i Hansardovi umožnil zkombinovat jejich talenty a zájem o řemeslo toho druhého. „The Frames jsem opustil proto, abych se mohl věnovat filmům,“ vzpomíná Carney. „Ale Glena taky vždycky hodně zajímaly filmy, pokaždé jsme o nich spolu mluvili. Těsně poté, co skupina vznikla, pracoval na Commitments. Ale kromě toho jej zajímaly také Bergmanovy a francouzské snímky. Je bezesporu velkým filmovým fanouškem a má hodně rád nezávislou a artovou produkci.“
A přestože se jejich cesty rozdělily, zůstali Carney s Hansardem dobrými přáteli a nadále diskutovali o možnostech spolupráce. „Občas se naše cesty zkřížily a vždycky jsme měli krátkou diskusi o tom, že bychom mohli udělat něco společně, třeba že bych pro ně mohl natočit rockové video nebo že by mi napsal nějakou písničku,“ vzpomíná Carney. „Použil jsem jeho hudbu v několika svých filmech, ale nikdy to nebylo úplně uspokojující. Tohle však byla skvělá šance, jak spolupracovat plnohodnotným způsobem.“
„Glen miluje filmy, ale není to filmař. Má velmi silné vizuální cítění, dělá často grafiku na přebaly jejich cédéček. A já to mám ve vztahu k tomu jeho řemeslu podobně. Strávím půl dne u počítače psaním scénáře a pak si sednu ke klavíru a chvilku si hraju, čistě pro zábavu. Nedělám to profesionálně, ale hodně to pro mě znamená. Miluju hudbu. Nebral jsem to nikdy jako svou kariéru, kromě těch mladých let, kdy jsem hrál se skupinou. Je to pro mě zábava. Pro Glena je zábava film. Takže bylo zajímavé, jak se ty dvě věci propojily. Byla to zajímavá zkušenost a myslím si, že v nás obou vzbudila příznivé reakce.“
Glen Hansard považuje natáčení také za výjimečnou zkušenost. „Ohlédnout se a říct, že jsem byl součástí téhle věci, je pro mě nádherný pocit. Co se týče mě, předčilo to má očekávání. Můžu se ohlédnout zpět a být na to hrdý – a ne jen na to, že jsme v tom zvládli hrát, ale i na to, že jsou tam ty písničky a jsou tam vlastně tak nějak zvěčněny. Což je skvělé.“
Pro Carneyho byl film z osobního hlediska uspokojující. „Zkušenosti jsou fajn – je snadné přimět lidi k tomu, aby v člověka měli důvěru, pokud má nějaké zkušenosti,“ říká režisér. „Navíc jsem byl ve své kariéře v takovém specifickém bodě: Na chvíli jsem byl filmařem a pak mě vcucla televize. A když jsem se pak vrátil k filmařině, už jsem to neměl tak pevně v rukou a bylo pro mě trochu obtížnější ten projekt zrealizovat. Natáčení Once nebyl žádný velký posun v kariéře, ale spíš rozhodnutí vrátit se k základům a dokázat, že na to ještě mám.“
O hercích
Hlavní zpěvák, kytarista a zakládající člen irské rockové skupiny The Frames GLEN HANSARD (Kluk) se narodil v roce 1970 v Dublinu. Ve svých 13 letech odešel ze školy a začal se věnovat pouličnímu hraní, aby se postupem doby zařadil k nejpopulárnějším a nejtalentovanějším irským hudebníkům. Do popředí zájmu se poprvé dostal díky roli kytaristy Outspana Fostera ve filmu Alana Parkera Commitments.
Ještě předtím však podepsal nahrávací smlouvu u Island Records a v roce 1990 založil skupinu The Frames, jíž vloni vyšlo již šesté studiové album s názvem The Cost. V dubnu 2006 Hansard vydal své první sólové album The Swell Season, na němž spolupracoval s českou zpěvačkou a multiinstrumentalistkou Markétou Irglovou.
Písničkářka a multiinstrumentalistka MARKÉTA IRGLOVÁ (Holka) se narodila v roce 1988 na Moravě a momentálně žije v Praze. Navzdory nízkému věku už stihla prokázat velký talent – nahrála album s Glenem Hansardem a zahrála si s ním ve filmu Once.
Hudbě se začala věnovat ve svých sedmi letech, kdy jí rodiče koupili piáno a zaplatili lekce klavíru. V devíti dostala od otce kytaru, na kterou se ihned začala sama učit. Po seznámení s Glenem Hansardem při jeho návštěvě Prahy spolu začali hrát a nakonec i spolupracovat na nové hudbě. Jejich spolupráce přinesla plody v podobě alba The Swell Season.
O režisérovi
JOHN CARNEY (scénárista a režisér) se narodil v roce 1972 v Dublinu a svou filmovou kariéru načal jako scénárista, producent a režisér ceněných krátkých filmů Shining Star a Hotel a režisér videoklipů pro irskou skupinu The Frames, v níž také v letech 1991 – 1993 hrál na basovou kytaru.
Jeho první celovečerní film November Afternoon byl novinami Irish Times prohlášen za nejlepší snímek roku a byl uveden na celé řadě amerických festivalů.
Jeho dalším projektem byl hodinový televizní film Just in Time, který napsal, zrežíroval a složil k němu hudební doprovod. Snímek s Frances Barber a Gerardem McSorleym v hlavních rolích označily Irish Times za nejlepší televizní film roku 1998.
Poté napsal a zrežíroval film Klub sebevrahů s Cillianem Murphym a Stephenem Reou, za nějž na filmovém festivalu v Dinardu obdržel Silver Hitchcock Award.
Následně se Carney podílel jako spoluscénárista a režisér na třech sériích úspěšného televizního seriálu Bachelors Walk, který se stal nejúspěšnějším nezávisle produkovaným dramatickým seriálem v historii irské televize.